Rivalita a konfrontační zájmy sil reformačních a protireformačních v 17. stol. vedly až k dlouhotrvajícímu celoevropskému válečnému konfliktu mezi feudálními mocnáři a státy – válce třicetileté (1618 – 1648). Třicetiletá vílka začala r.1618 u nás, v zemích koruny české, odbojem stavů proti panovníkovi. Představitelé stavů (šlechty, duchovenstva a měšťanstva), většinou protestanti, hájili své svobody a podíl na moci ve státě.

Avšak panovník, Ferdinand II., jehož děda si osudnou chybou sami Češi před lety zvolili, silně tíhne k absolutismu, nechce se o moc dělit, chce ji mít pro svou habsburskou dynastii dědičně, a jako netolerantní katolík chce také "kacířský" protestantismus v zemi zcela vymýtit.

Stavovský odboj začal svržením místodržících, věrných panovníkovi (defenestrace Martinice a Slavaty do hradního příkopu). Pokračoval vojenskými šarvátkami a skončil nešťastnou bitvou na Bílé hoře v den 8. 11. 1620. Lehkomyslně prohraná bitva měla osudné následky. Historik Josef Pekař o tom napsal: "Že ztráta české samostatnosti, ponížení a úpadek bylo neštěstí, neštěstí bez míry a hranic, nepotřebuje zdůraznit."

Vítězný Ferdinand II. se rebelům a celému království krutě pomstil. Ihned po bitvě byly odbojné země podrobeny násilné správě, v Čechách pod vedením Karla z Lichtenštejna, na Moravě pod vedením kardinála Františka Dietrichštejna. Loupežné konfiskace majetku domácí šlechty, kterými konfiskační komise, vedené Lichtenštejnem, obdarovávaly hejna cizinců a dobrodruhů, nabraly nevídaného rozsahu: dvě třetiny půdy padly do cizích rukou. Dosavadní náboženská svoboda byla zrušena, kdo nepřestoupil na katolickou víru, musel odejít ze země. Vypovězeni byli učitelé, kněží (i Jan Amos Komenský), elita národa. Němčina se stala úředním jazykem. "Dalimilova kronika" byla veřejně katem spálena. Nastal konec samostatnosti české a na dlouho, až do nezapomenutelného slavného obrození, zdánlivý konec českého národa vůbec.

V tom proudu neštěstí a hrůz, který tehdy zavalil naše předky, je třeba zvlášť připomenout památný den – 21. června 1621. Ten den představuje symbolický konec boje Čechů s Habsburky. V ten den bylo veřejně na Staroměstském náměstí popraveno 27 vůdčích osobností stavovského povstání. Byli to 3 vyšší šlechtici (páni), 7 rytířů a 14 měšťanů. Další 3 měšťané skončili na šibenici. Celkem 23 Čechů a 4 Němci. Mečem Jana Mydláře byli sťati spisovatel Václav Budovec z Budova, cestovatel Krištof Harant z Polžic a Bezdružic, stařeček Kašpar Kaplíř ze Sulevic (86 let). Vítěz se mstil surově: Jáchymu Ondřeji Šlikovi byla krom hlavy uťata i ruka, rektoru pražské university, slovenskému lékaři a diplomatu, Janu Jesenskému, byl vyříznut jazyk. Hlavy sťatých byly v železných klecích veřejně, pro potupu a pro zastrašení vystaveny na Mostecké věži. V historickém románu Z. Wintra, "Mistr Kampanus", můžeme číst věrný a dojemný popis tragického konce českého boje o víru a stát.